Sotva o tobě vím víc než, že jsi mi s pochopením vrátila dar, který jsem kdysi slepě odmítnul.
Sotva o tobě vím víc než, že jsi nejkrásnější žena, kterou jsem potkal. A nevím, že bych někdy slyšel někoho mluvit o nepřízni osudu s větší laskavostí a smířlivostí.
Přišla jsi s úsměvem, s otevřenou náručí, nabídla ses jako dar s ničím nesrovnatelné hodnoty. Sotva si dokážeš představit s jakou radostí a úlevou jsem ho přijal. Já jsem neměl odvahu ten krok udělat. Na rozdíl od mého otce, který nikdy nepřipustil, že jsme se rozdělili jeho vinou, musím říct, že všechna vina padá na moji hlavu a protože jsem věděl jak nesnadná úloha tě čeká, je moje vina neomluvitelná a neodpustitelná. A přesto mám pocit, žes mi odpustila. To je tak neskutečné jako otevřená brána ráje před ďáblem.
Vím toho o tobě strašně málo. Stojím v úžasu a bázní před tvou silou jakou čelíš absurdně nepříznivému osudu.
Chci Ti být na blízku a nabízet pomocnou ruku ještě dív než na ni stačíš pomyslet.
Nechci popudit tvou mámu a už vůbec ne tvého druhého tátu, před kterým se v úctě skláním. Nechci krást hrozny z vašich vinic.
Jsem ale pořád ohromen, jak moc ses mi líbila, tím jak celá tvoje bytost ve mě zarezonovala. Já jsem vždy rozhodně odmítal uznat, že by vztah mezi rodičem a dítětem byl významně jiný, když není pokrevní. Teď ale nevím. Jen jsem od tebe nemohl odtrhnout oči. Snad, aniž bych to uměl poznat, je v tobě něco mého. Snad právě v tom je kouzlo, které mě k tobě váže. Říká-li Lila, že jsi mi podobná, kéž má pravdu. Aspoň za to se nemusím stydět. Měl jsem tě rád celých těch čtyřicet let, ale byla jsi uzavřená v té mé třinácté komnatě a já se bál odemknout dveře, natož vstoupit.
Myslím, že jsem poznal, že opravdu může existovat moudrý Štír, který je mostem přes propast času a nabízí šanci poučit se z chyb a také šanci chyby napravit.