DOPIS TÁTOVI - ZRCADLENI
vnější svět zrcadlí stav našeho nitra
Hlavní nabídka:
DOPIS TÁTOVI
BLOG
DOPIS TÁTOVI
po setkání po 35-ti letech
Můj milý táto.
Když jsem se chystala na naše "první" setkání příjemně vyhřátá z bazénu a sauny měla jsem hodinovou rezervu. Těšíla jsem se a bála zároveň. Už se stmívalo, přesto mezi vysokými střechami domů byl průzor jasného nebe bez mraků. Bylo to jako bych byla na posvátném místě. Sedla jsem si do auta a zapnula jsem rádio a první slova, která se
z něj spolu s hudbou ozvala byla:"Čo bolí, to prebolí." Rozplakala jsem se. Potom mě hned z další písně objaly varhany. A v tu chvíli jsem se rozhodla, že tě poznám tak, že budeš první koho uvidím. A pak už všechno víš. Bylo to nádherný. Překrásný. Myslela jsem, že naším setkáním se něco uzavře, zacelí dokončí, smíří. Nečekala jsem, opravdu nečekala ten gejzír, že je možné mít tak otevřené srdce a z něj tryskat tak mohutný proud. Tvým dopisem se vše jen umocnilo.
Četla jsem ho, seděla na koberci a plakala vnitřním přetlakem. Třicet pět let. 35 let jednoho života! Nepřijde mi to jen jako návrat pokrevního pouta, ale dotek dvou bytostí, které spolu rezonují. Ještě nikdy jsem se nemohla tak bezpečně rozprostřít do všech světových stran. Jaký údiv, že mě něco někdo pojme a je ještě širší a co víc, ještě je něco za tím pro mě neznámého neprobádáného. Neznám to, nevidím na to, ale chci to poznat.
Pocítila jsem, že mě přijímáš a zastřešuješ, že bys zabil draka, kdyby si na mě brousil zuby a ježibabě usekl ruku, kdyby mi podávala otrávené jablíčko. Byl to nový pocit, který mi celý život scházel, který jsem vždy hledala. Cítit bezpečí bez ohledu na to, jaká jsem, ale jednoduše, proto, že jsem.
Mám na tebe jen velmi málo vzpomínek.
Přimkla jsem se k mojí mamince. Pamatuji se, jak mě jako čtyřletou u Karláku kolem "Itala" nesla v náručí, měla na sobě kostým, krásný drdol, byla jsem k ní přimknutá a jen vnímala její vůni, hebkou pleť. Byla krásná. Cítila jsem k ní takovou lásku. Nechápala jsem, jak někdo může opusti svou maminku. Jen jsem jí řekla - já se nikdy nevdám. Usmála se úsměvem, který ví. Nikdy bych nemohla dostat lepší mámu.
Potom přišlo do mého života mnoho novinek. Nový domov, novýho tátu. Jsem nesmělá. Pomalu se přibližujeme. Mám novou babičku - dámu v červeném klobouku a rudě namalovanými rty. Vřelou, laskavou a s otevřenou náručí. Byla to ona, která mi jednoho rána řekla tu nádhernou novinu - máš bratříčka.
Měla jsem krásný dětství.
Proč přes tak velkou lásku a péči, obrovský zájem kluků, důvěrnou kamarádku mě životem provází pocit, že nejsem stále dost dobrá? Proč si myslím, že si vše musím zasloužit mimořádnou snahou, výkony, vyhověním ostatním bez ohledu na vlastní potřeby, bez přehánění později až do téměř vlastní záhuby? Musela jsem si vybrat tak těžké životní okolnosti a zvládnou je způsobem, jakým ostatní nezvládají ani průměrné těžkosti?
Vdala jsem se. Dostala se mi do rukou knížka s meditacemi. Prý máme meditovat na někoho, komu máme něco odpustit. Říkala jse si, že mi zrovna není každý sympatický, ale že by tu byl někdo, komu bych měla něco odpouštět? Stejně jsem to zkusila. A při mé první meditaci v životě jsem se já daadvacetiletá Halka proměnila ve čtyřletou holčičku, krásnou normální holčičku, která zoufale touží po svém tátovi, pro kterého se tu narodila a který ji opustil. Takový nářeki, takové zoufalství. Jak mi to mohl udělat?
... nebyla jsem tak dobrá, aby zůstal.
Až o několik let později jsem zjistila, že nestačí potlačenou životní potíž uvést z podvědomí do vědomí, ale že je potřeba s tím něco udělat. A několik dalších let jsem s "tím" teda něco dělala.
Jednou se mě homeopat zeptal na rodiče.
"S mámou fajn, táta odešel."
"A odpustila jste mu?"
"Hm, asi jo."
"Takže neodpustila.
"?"
"No když asi, tak ne."
Někam se chystám. Jako vždy na poslední chvíli. Něco se děje. Plánovaná schůzka najednou není důležitá. Přede mnou se vynořuje opět čtyřletá Halka a její táta. Sedám si na zem. Zaplavují mě vlny soucitu, lásky, pochopení pro svého tátu. Neví si rady, dělá to nejlíp jak umí, vídím vše z jeho pohledu. Držím ho v náručí na svém srdci jako by byl malý. Cítím se velká, silná. Proudí mnou láska. Hm. Tak takhle se to dělá. Tak jo. Bylo to hezký. Zvedám se. Schůzku možná ještě stihnu.
Najednou mě další vlna pocitů sráží na kolena. Vidím tátu jako velký smrk. Já jsem malý smrček u jeho kořenů. Skláním se k němu, lehám si na jeho kořeny, opírám se o jeho kmen. Jediné po čem toužím je splynout s ním. Cítím nekonečnou lásku. Pláču. Potřebuji Tě tati, potřebuji tě. Scházíš mi. Strašně moc mi scházíš.
Konstelace, hlubinná terapie, meditace, imaginace, vědomá pozornost, napojení, různé techniky, esence ... Vše to je součástí mojí práce. A vším tím jsem prošla.
Už jsem dospělá, hodně silná, mám spoustu lásky. Přijímám všechny okolnosti svého života. Po našem setkání jsem si uvědomila, že absencí pocitů "tatínkovi holčičky" jsem v sobě vybudila sílu, rozhodnost, schopnost odpouštět, odvahu a spoustu dalších věcí, které jsou velkým přínosem mého života.
To, co přišlo za odpuštěním, je vědomí, že jste mi s mámou dali přesně to, co jsem potřebovala.
Mám v životě zvláštní věc.
Tátu, který mě sice nezplodil, ale dal mi do života mnoho darů. Nezajímají ho duchovní věci, nepoužívá velké fráze, ale celým svým životem, životním postojem dokazuje takovou morální sílu, pevnost, laskavost, moudrost, že všechny duchovní bláboly strčí do kapsy.
Je v mém životě jak zdravý kmen, dal mi oporu, pevný bod. Mou vážnost okořenil humorem Vždy při mně stál. Vím, že by mi nikdy neodmítrl podat pomocnou ruku. A já jsem tady, když bude potřeba, vždy pro něj. On je pro mě od života bonus navíc. Navždy mu patří moje úcta a můj dík. Mám ho moc ráda.
Mám v životě zvláštní věc.
Tátu, kterého jsem málo poznala, ale kterého celá má bytost zná. Je mou součástí. Jsem z něj utkaná. Dotýkám se ho takovou blízkostí.
S první zprávou od tebe mě zalil pocit, ženský pocit, že nic nemusím, že je hezký jen to, že jsem. Bylo to náhlý, překvapující. To jsem tak dlouho v koutku sebe hledala? Tvé vřelé přijetí a opatrné našlapování mi rozjasňuje úsměvem tvář a uvolňuje duši. Tvou nabízenou pomocnou ruku přijímám. Jen prosím nezapomeň na jednu věc. Jsem dopspělá, se spoustou věcí srovnaná. Stále je ale ve mně ta holčička čtyřletá, a je to predevším ona, která potřebuje tvou pomocnou ruku, aby mohla dorůst do mého věku.
Vítám tě do svého života, ze kterého jsi nikdy neodešel.
Miluji Tě.
Mám v životě zvláštní věc. Nemám tátu jednoho. Mám táty dva.
