SETKÁNÍ PO 35-TI LETECH - ZRCADLENI
vnější svět zrcadlí stav našeho nitra
Hlavní nabídka:
SETKÁNÍ PO 35-TI LETECH
BLOG
SETKÁNÍ PO 35-TI LETECH
S TÁTOU
Byla jsem čtyřletá holčička. S planoucím srdíčkem jsem dychtivě čekala na příjezd svého táty.
Nevěřila jsem, že nepřijel. Ne, to není pravda. On přijede. Přijede příštím vlakem. Přijede! Tati!!!
Nepřijel.
O 35 let později.
Píšu na adresu, kde by snad můj táta mohl bydlet,
přání k vánocům a přidávám:
"Mohli bychom se někdy vidět? Byla bych ráda."
Přichází odpoveď: "Moc rád".
První krátký telefonát, domlouváme si schůzku.
Táta se ptá: "A jak se poznáme?"
Vteřinová představa něčeho jako smotaných novin pod paždí jako znamení
nebo popisování mého vzhledu mi přijde tak absurdní,
že jen odpovídám: "Poznáme se."
Chystám se na setkání s ním. Trávím odpoledne v bázénu a sauně.
Očištěná vycházím ven, den usíná, nebe se proměňuje v červenofialovou kopuli,
která se klene mezi pražškými domy a já si připadám jak v chrámu.
Mám ještě chvíli čas a tak si sedám do auta, zapínám rádio a první tóny a slova,
která se z něj linou jsou: "Čo bolí, to prebolí."
Teď si i já říkám: "A jak se poznáme?"
A to se jako představíme a podáme si ruku?
Rozhoduji se, že táta bude první člověk, na kterého se na "našem" místě podívám. Pak na to zapomínám.
Mám žaludek jak na vodě. Jdu na místo našeho setkání a rozhlížím se kolem.
Doteď jsem měla obavy, jestli se mu budu líbit.
Jak se tak rozhlížím po mužích přibližně jeho věku poprvé mě napadá:
"Bude se líbit i on mě?"
O nějakém procházejícím muži si říkám, kdyby to byl on, co bych si s ním
říkala? To bychom se mohli tak maximálně jednou měsíčně sejít na kafe.
Přicházím na místo našeho setkání - oblíbené místo pro setkávání mnoha lidí. Stojí okolo výloh do kruhu a čekají.
Vstupuji do tohoto prostoru a podívám se na jednoho muže. Můj pohled ho katapultuje do středu a já si stoupám
na jeho místo. Stále se na něj dívám a on na mě. Pomalu ke mě přichází a poslední kroky snad přeletěl. Má mě v náručí.
Podává mi květiny. Usmívá se. Cítím se v jeho náručí jako doma. Nepouští mou ruku ze své. Než dojdeme pár metrů k Vltavě známe celé své životy.
Večeříme v exotické restauraci, drží mou ruku a říká: "Ty ses tak povedla."
Vyprávím o našem setkání své milované kamarádce Pavlínce. Tečou jí slzy po tváři a říká: "A byl to on?"
Směju se a odpovídám: "Taky mě to napadlo. Ale ty naše příběhy do sebe tak pásly." :-)
