NEBESKÁ SVATEBNÍ AGENTURA - ZRCADLENI
vnější svět zrcadlí stav našeho nitra
Hlavní nabídka:
NEBESKÁ SVATEBNÍ AGENTURA
BLOG
NEBESKÁ SVATEBNÍ AGENTURA
Byl to náročný půlrok v naší komunitní škole, kde došlo k nečekaným změnám a škola se otřásla v základech.
Stálo to hodně sil, ale zastabilizovali se, semkli, přišli nové příležitosti. Zkrátka, dali jsme to.
Ale přišlo vyčerpání.
Těšila jsem se na prázdniny k moři, do lidmi příliš nedotčené zátoky obklopené horami na řeckém ostrově Korfu.
Síla moře, okolních hor, horkého písku, jemného vánku a slunce.
Dočkala jsem se.
Nořili jsme se s mužem a synem do křišťálové vody, když nám došlo, že jsme zde na 15-ti leté výročí naší svatby,
kterou jsme měli právě zde na Korfu.
Byla to tenkrát pohnutá doba.
Můj biotáta odcházel "domů" a odešlo také nenarozené miminko, které zde bylo jen malou chvíli.
Bylo to vše na dřeň a my uvítali pozvání kamarádky (bývalé učitelky syna) k nim do Řecka na Korfu.
Věděla jsem, že až budu stát na břehu moře, bude vše dobré.
V neděli jsme odlétali.
Byla středa poledne a my si řekli, že by bylo krásné mít v Řecku svatbu.
Kamarádka se mě ptala: "Jakou svatbu bys chtěla mít."
Nepřemýšlela jsem o tom. Nesnila.
Nevěřila mi.
Pak jsem si uvědomila, že mám představu.
Vím, co nechci. Bláboly na úřadu ve stylu rodina je základ státu.
Chtěla bych duchovní svatbu ušitou nám na míru.
Od kamarádky z Řecka přisla zpráva, že svatba v Řecku možná je, ale potřebujeme potvrzení z matriky.
Paní na matrice řekla ano, není to problém:
"Přineste nám žádost a za 6 týdnu vám přijde vyjádření."
"My v neděli odlétáme."
Paní se vyjádřila, že to není možné, že potřebujeme asi dalších 5 potvrzení z různých úřadů.
"A vy byste mi ho na počkání vystavila?"
Šla se někam poradit a prý ano. Ale stejně vám to k ničemu není, protože musíte mít další razítka.
Ještě stejnou informaci zjišťoval muž na "své" Praze, protože jsem tenkrát ještě neměli společné trvalé bydliště.
Taky mu vyhověli.
Nedívala jsem se do předu na všechna ta nutná razítka z mnoha úřadů. Šla jsem krok po kroku od razítka k razítku.
Všude se sami otevírali dveře. Kvůli muži přišla úřednice do práce i v den, kdy neměla úřední hodiny.
Nikomu jsme nedali jediny úplatek. Ano nad některými potřebnými razítky stál rozum stát.
Předposlední z nich bylo na ministerstvu zahraničí. Stála jsem na Hradčanském náměstí. Nikde ani noha. Neměla jsem chytrý telefon ani mapu. Nevěděla jsem, která z budov může být Ministerstvo zahraničí. Byl pátek za deset minut dvanáct a ve dvanáct zavírali. Byla jsem v šestinedělí a ani by mě nenapadlo popoběhnout. Říkala jsem si, jestli ta svatba má být, dojdu do té správné budovy včas.
Došla jsem. Dali mi razítko a zabouchli okýnko.
Sedla jsem si do auta, vzala telefon a říkala si, zda dostaneme i poslední razítko.
Poslední bylo překlad do Řečtiny od soudního překladatele s kulatým razítkem. V té době jich bylo v Praze 5.
První: "To není problém. Ráda. Teď jsem na dovolené za 14 dní se vrátím a pak vám to přeložím."
V podobném duchu odpověděli i další.
My to ale potřebovali do zítra.
Poslední pátá překladatelka v řadě na můj dotaz, zda nám všechny úřední dokumenty přeloží do zítra řekla: "Ano."
Byla to postarší dáma s přátelským babičkovským vyzařováním. Viděla mě uplakanou po ztrátě miminka.
Dostalo se mi nejen kulatého razítka, ale také laskavé ženské útěchy.
Svatební šaty jsem neřešila.
Budeme mít svatbu přece na pláži.
A já milovala nosit bílé romantické poloprůhledné oblečení a měla jsem ho víc jak půl skříně.
Na svatbu na pláži cokoliv z toho jak ušité.
Stavovala jsem se v Barevném světě pro Havajské esence na svatební rituál.
Měli zavřeno.
Jela jsem ulicí a uviděla v obchodě za výlohou letní fáčové šaty na zem.
Zaváhala jsem: "Mám rozšířit svou sbírku a koupit si na svatbu nové?"
Zatavila jsem a vstoupila do obchodu.
Přímo naproti mě byly na figuríně nádherné svatební šaty.
Šla jsem k nim a podívala se na velikost.
Byla moje.
Podívala jsem se na cenu.
Za takovou se půjčují v půjčovně na den.
Mladičká prodavačka se na mě dívala a já ji říkám:
"My budeme mít svatbu - na pláži."
A ona: "Zkuste si je."
Váhala jsem.
Viděla jsem nadšení mladé prodavačky, dívky, která si sní o svém dni v bílém.
Já už jsem to měla jinak.
Upoutali jsme pozornost dalších dvou žen. Mámy a dcery, pro kterou vybíraly šaty na promoci.
Byly jsme v obchodě 4 ženy různých generací.
Prodavačka 20-ti letá dívka v rozpuku života,¨
téměř třicetiletá žena, která ukončila VŠ,
mě bylo 40
a mamince studentky tak 50.
Každá svatbu vnímala ze svého zorného úhlu.
Prodavačka mě pobízela, abych si šaty zkusila.
Váhala jsem, také proto, že jsem měla sraz s mužem.
Chtěli jsme si koupit prstýnky.
Nakonec jsem vplula do kabinky, která byla bez zrcadla.
Rozepnula džínové šaty, které jsem měla na holém těle.
Oblékla svatební.
A vyšla z kabinky.
Prodavačka před ní postavila velké oválné zrcadlo v dřevěném rámu.
Oněměla jsem úžasem.
Uviděla jsem princeznu.
Nevěstu.
Můj úžas zachytila pohledem ta zralá žena.
Dívaly jsme se na sebe.
Obě jsme věděly, o čem je život, že nese i těžké chvíle.
A přesto je možné být princeznou.
Na ten pohled nikdy nezapomenu.
Mohl to život naaranžovat líp?
Ženy všeho věku při nákupu svatebních šatů.
Ženská sounáležitost.
Životě děkuji.
Měla jsem na sobě zrovna bílé sandálky s třpytivými kamínky.
Zase nadšení mladé prodavačky: "Ty se vám k šatům tak nádherně hodí."
Na vlně plynutí jsem za 10 minut sedala do auta se svatebními šaty.
Volala jsem muži, že si bude asi muset do kufru přibalit oblek.
Prstýnky pořídit není žádný problém.
Mnoho druhů, z různých druhů zlata, různé zdobené.
Vyberete si, změříte si veiikost a za 14 dní si je můžete vyzvednout.
Ale byl pátek podvečer, v sobotu státní svátek - vše zavřeno a my v neděli odlétali.
Nemají ve zlatnictví všechny velikosti všech prstýnků pro muže i pro ženu.
Jdu na sraz s mužem, který máme u zlatnictví.
Po cestě ještě jedno míjím a jen ve dveřích se ptám:
Mátě snubní prstýnky v těchto velikostech:
"Ano. Máme "jen" klasické, proto ve všech velikostech."
V neděli jsme vzlétli na Korfu a na naší svatbu.
Nakonec to nebyla úřední svatba - neměli jsme přeložený jeden dokument, který jsem schválně nenechala přeložit, protože byl
"podřízený" jinému, který jsem přeložený měli.
A díky tomu se mi splnilo přání mít duchovní svatbu šitou nám přesně na míru.
Naše kamarádka, bývala učitelka ze školy Montessori, kam chodil můj syn, nás oddala.
Předcházelo této svatbě mnoho rozhovorů s ní, jak jsme se seznámili, jaké to pro nás bylo,
čemu jsme čelili, co jsme si mysleli, jak jsme se sblížili, co bychom rádi, co si přejeme do společného života ...
Terezka - naše kamarádka - měla tenkrát tři děti. Den před svatbou do krámku jejího muže přivezli bílé šatičky pro holčičky i pro kluka a vše se zlatým lemováním.
Byly kouzelní.
Můj muž mi natrhal překrásnou kytici.
Šel napřed s mým synem, který vše natáčel.
Pak šla Terezka se svým malinkým synáčkem.
A nakonec jsem kráčela já s holčičkami Terezky.
Každá z jedné strany v bílozlatých šatičkách,
házely mi kytičky pod nohy.
Viděla jsem svého muže s mořem za zády a říkala si,
že na tento pohled nikdy nezapomenu.
Terezka k nám začala mluvit a můj muž si klekl.
Držel mě za ruku, klečeli jsme na malém koberečku oba.
Bylo to nádherný.
Restauraci jsme neměli obědnanou.
Prostě jsme do restaurace na terasu nad mořem přišli.
A kdo by se divil?
Přišli muzikanti a vyhrávali.
Nechybělo nic.
Svatba na vlně plynutí.
Jen jsme přitakali a všechny dveře se samy otevíraly.
Po návratu domů jsme za dva dny měly jet spolu s kamarádkou Pavlínkou a našimi syny na chalupu,
kde jsme si kdysi s mým mužem seznámili.
Pavel zavolal místnímu starostovi, že bychom tam chtěli mít za 4 dny v něděli svatbu.
Nebyl to žádný problém.
A můj muž: "Chtěli bychom ji mít na louce."
Starosta: "Ještě nikdy jsme takto neodávali, ale proč ne."
Muž: "Připravím vám řeč, kterou bychom chtěli mít."
Přijeli i naše rodiny.
Nebrala jsem to jako svatbu, tu už jsme měli v Řecku, ale jako oslavu svatby.
Vždy mi přišlo málo být nevěsta 1 den.
Takhle jsem mohla být nevěstou dny dva.
Miluji.
Miluji život.
Miluji vyčkat, co život nabídne.
A říct: "Ano."
