Vždy, když se zamilujeme, pootevřeme naše krunýře, zdánlivě nás chránící před opětovnými zraněními a my zažíváme alespoň na okamžik záblesk toho, kdo doopravdy jsme.
Užíváme si lásku. Užíváme si ji do té chvíle, dokud se nezačneme obávat, zda na naše "miluji Tě" uslyšíme stejnou odpověď. Jakmile vstoupíme to stavu zamilovanosti, dostáváme strach, zda jsme dost přitažliví. A to nás vede k opětovnému uzavírání a propouštění k sobě méně lásky. A myslíme si, že ten druhý se změnil.
Čím víc zakrýváme naše slabosti, čím víc se vzdalujeme sami sobě, čím víc se snažíme přiblížit vysněnému obrazu, normě, ideálu, tím víc ztrácíme, co je v nás jedinečné, opravdové a co má tu magnetickou sílu. Proto potřebujeme říct sami sobě ANO.
Říká se tomu vědomé vstoupení do vlastní zranitelnosti.
A vy, kdo tam jste, víte, co se pod ní nachází.
Zamilovanost obvykle končí, když se uzavřeme a pokud se nám cit lásky nepodaří učinit nezávislým na obrazu, který ji vyvolal.
My všichni víme, že druzí nám mohou spouštět zranění v nás ukrytá. Pokud toto víme, máme možnost je udravit a odstoupit od snahy druhého "opravit".
Druhý není jen spouštěč zranění, ale také lásky. A pokud někdo lásku ve mě spustí, znamená to, že už ve mě byla.
NÁVRAT DO LÁSKY a spočinutí v lásce bez projekce na druhého je zásadní pro naše životy.
Zažívat lásku i bez vnějšího obrazu naší projekce nás spojuje
s podstatou sebe samých.
Uvolnění se do proudu lásky hojí zranění minulosti.
Uvolnění se do proudu lásky je tajemstvím opravdové přitažlivosti.
Potom lásku nemusíme hledat, je snadné jí být a vyzářit ven.
A potom sdílet s druhými. Rozpouští se závislost a vstupuje svoboda. Láska je svobodná. Je to všeprostupující energie.
Absolutní otevření se a spojení s proudem činí náš život věčným milostným příběhem.