SETKÁNÍ S BOLESTÍ - ZRCADLENI
vnější svět zrcadlí stav našeho nitra
Hlavní nabídka:
SETKÁNÍ S BOLESTÍ
BLOG
SETKÁNÍ S BOLESTÍ
Můj milovaný chytrý prvorozený syn nikdy nezačal chodit.
Infekce, kterou po narození chytil v nemocnici vykonala své.
Když jsem se lékařů ptala, jak je to možné, že se ve "sterilním" prostředí takto vážně nakazil, odpověď mi vyrazila dech.
Bakterie, které tady máme nakultivované, jsou v celém domě.
Na můj dotaz: "Proč ten barák proboha nespálíte?", neodpověděli.
Prošla jsem si všemi fázemi. Od popírání, odmítání, hledání viníka, otázek - proč zrovna můj syn, po smlouvání
s Bohem, k odhodlání zvrátit osud syna,
odkrýt všechny vrstvy příčin, po (snad) přijetí.
Bylo to velmi náročné. Tak moc, že jsem jako mladá žena, maminka tříletého chlapečka, seděla v autě před domem,
v zoufalství položená na volantu, neschopná se pohnout a viděla, jak po chodníku jde stařičký pár. A já jim záviděla.
Záviděla jsem starým lidem jejich stáří.
Že už životem prošli. Že už to mají za sebou.
Když jsem poprvé slyšela: "Nezabývej se tím co nemůžeš, ale tím co můžeš", plakala jsem jak želva.
Vyburcovala jsem obrovské množství sil, abych synovi pomohla žít plnohodnotný život šťastného dítěte.
A - postavit ho na nohy.
Zkusila jsem všechno.
I cvičení a plavání s delfínama. Zátoka štěstí a pokroky syna.
Byli jsme první Češi, kteří do Ameriky na tuto terapii přiletěli.
Jednou k nám domů přišla maminka s malým synem
v náručí. Po úrazu nechodil a ani nemluvil. Letěli za delfínama. A chtěli vědět, co a jak.
Vyslechla jsem jejich příběh "obohacený" výčitkami maminky, že sportovně nadaného syna před hlubokou vodou neuhlídala.
Viděla jsem, jak se trápí, jak napřahá všechny svoje síly, aby synovi všemi možnými prostředky a způsoby pomohla, jak je silná a statečná.
Pozorovala jsem ji a bylo to jako bych se dívala do zrcadla.
A taky jsem z jejího příběhu viděla, jak tato pro nás lidi nešťastná událost způsobila změnu směřování a vidění života této ženy. Jak ze své tragédie dává dar
světu - zřizuje školu pro podobné děti.
Já jsem od dětství viděla "skrz", od dětství jsem věděla, že mé poslání v životě je dělit se o své vhledy a otevírat lidská srdce. U mě žádná změna směru nenastala.
Proč mám tedy takovou na dřeň a nekončící zkušenost?
S touto otázkou jsem usnula.
Ve snu jsem viděla běhat děti. Pozorovala jsem jejich nekonečné variace pohybů.
Potom jsem pozorovala chodidýlka mého malého syna.
I ve snu přišla otázka: "Proč moje dítě nechodí?"
Odpovědí mi bylo: "Je to tvé setkání s bolestí."
Viděla jsem, jak se ke mě bolest blíží a já uhýbám. Stávám se tenčí nebo nižší, aby mne nemohla zasáhnout.
Nechtěla jsem ji vidět. Nechtěla jsem ji cítit.
Až jsem se odhodlala bolesti podívat do tváře. Celé tělo jsem zpevnila jako boxer před očekávanou ranou. Ztuhlá jsem hleděla na bolest.
Pochopila jsem.
Musím povolit, uvolnit se a nechat se jí prostoupit.
Stát se bolestí.
A bolest nemá koho bolet.
"Bolest je bolestí, čím víc se jí bráníš."
Přišla jsem na svět s dary. Rozkrývám je, rozvíjím a vybrušuji.
Adam je můj urychlovač. Můj vítr do plachet ve směru touhy mého srdce a záměru mé duše.
Je to můj největší učitel. On mě brousil v nejvzácnější diamant. Bolelo to. Bolí to.
Nenechá na mě nic, co ke mě nepatří. Nemá slitování. Jako by jeho duše promlouvala k mé: "Na to máš. To dáš".
Mnohokrát jsem chtěla od toho utéct. Ale to nejde. Je to můj syn. Nemohlo to být lépe zařízené.
S ním jsem se naučila nekonečnému pochopení všeho, co patří k člověku. A to zúročuji při své práci s lidmi.
Mé schopnosti stále rostou. Byla jsem svědkem mnoha zázraků.
Ten nejdůležitější pro mě - první krok mého prvního syna nenastal.
"Šaman je ten, kdo ač smrtelně zraněn,
se dokázal téměř uzdravit."
"Téměř" je dar nesoucí pokoru.
